Nestačí jenom přihlížet a litovat, musí se konat !
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Můj vztah k vážné hudbě

19. července 2014 v 21:56 | Anet |  KAŽDODENNÍ CHVILKY


Jak už jsem slibovala v minulém článku, dnes se dozvíte něco víc o mně a o mém vztahu k vážné hudbě! (JÉÉJ!! :D)
Ale, než začnu, radši vám nejdřív objasním, jakto vlastně s vážnou hudbou mám.. Popravdě ani nevím, kde začít, protože vážnou hudbu na jednu stranu miluji, ale na tu druhou, noo.. Trošku mě nudí.. Tím chci říct, že ji neposlouchám hodinu denně a zrovna si jí nedávám jako vyzvánění na mobilu.. Možná bude lepší, když začnu úplně od začátku..

.. Ve 2. třídě k nám do školy přijela ukázka dechového tria (myslím.. Váu, to už je let!!) a mě to dá se říct, vyloženě fascinovalo, něco mě na těch třech pánech se srandovními klouboučky a spocenými čely, od dlouhé hry na trubku, tak zaujalo, že jsem si od nich na konci vzala vizitku. Myslím, že ten den, byl pro tu vizitku den D, protože místo toho, aby byla s přešlým zájmem odhozena do koše, byla zabodnuta na naši rodinou nástěnku.

Ukázalo se, že ti pánové byli učitelé z naší místní Základní Umělecké Školy (pro příště jenom ZUŠ). A já, jakožto dospělá druhačka na základní škole, jsem byla pevně přesvědčena, že je to dobré rozhodnutí, přišly jsme s mojí maminkou na zápis nových dětí, do již zmíněné ZUŠ. Rozhodla jsem se hrát na klavír, ale jelikož ten už byl obsazený, dostala jsem na výběr kytaru a já si v tu chvíli řekla, že je to lepší, než nic.

A tak tehdy začalo mé skoro sedmileté putování, nejprve se snem stát se písničkářkou a zpívat své názory světu jako můj v minulosti i v současnosti velký vzor Tomáš Klus. A poté s touhou být opravdu dobrá a absolvovat konzervatoř. Hra na kytaru mě opravdu baví a troufám si říct, že jsem v tom i celkem dobrá. Takto nějak si vybavuji své první zážitky, touhy a cíle, ale v té době mě ani nenapadlo, že bych si našla čas i na něco dalšího..



.. Ano, hádáte správně, hra na kytaru mě sice baví, ale jelikož se ve mně zlehka rozjížděla puberta, tak jsem se rozhodla zkusit i něco nového. Bicí, slovo, které mně připadá stále dost zvláštní a doposud jsem si na něj nedokázala zvyknout. Ale teď už k věci. K bicím mě vlastně tak trošku přivedl můj tatínek, protože se jednou zmínil, že by bylo super, kdybych hrála na bubny, a já jsem o tom najednou začala dost vážně uvažovat. Zkoušky pro přijetí byly snadné a mně v té chvíli lítalo hlavou spoustu věcí a hlavně věta "BUDE MĚ TO VŮBEC BAVIT?!" I přes to jsem zkoušky dokončila a v září nastoupila jako bubenice nováček do pravidelného navštěvování dřív nové, teď už mně dobře zmámé učebny, plné afrických bubnů, ale také dvou bicích souprav.

Nebudu vám lhát. Ze začátku to bylo vážně, hodně těžké, všechno bylo nové a já jsem vždy jenom nechápavě přikyvovala. Bylo toho moc. Cítila jsem, jak se mi to všechno motá dohromady. Škola, kytara, bicí, škola, kytara, bicí... Ale jelikož mám děsně skvělého učitele, který mi dodával odvahu, vždy jsem se dokázala alespoň na pár chvil uvolnit a prostě jenom poslouchat rytmus.

Čekáte nějaký veleúžasný závěr? Nic takového se napsat nedá a já už se tedy v tomto odstavci jenom opakovat. Kytara i bicí mě šíleně baví a všechno se mi daří krásně stíhat. Nevím, jak to bude za rok,
ani za pět let, ale vím, že tento článek neměl skoro nic společného s jeho názvem a to z něj dělá jedinečný, no ne? :) Ale teď už dost kecání, přeji vám dobrou noc a ahoj! :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama