Nestačí jenom přihlížet a litovat, musí se konat !
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Listopad 2014

Podzim mě ničí!

26. listopadu 2014 v 19:52 | Anet |  KAŽDODENNÍ CHVILKY
Podzim .. Podle mě období bez fantazie a celkově není tak magické jako jiná. Nemusíte se mnou souhlasit, vím, že někoho ty pestrobarevné krajiny okolo fascinují, ale mě to tolik neoslovilo. Je vlezlá zima, která ani není zima, ale jenom mráz, každý chodí s tunou oblečení v kterém vypadá o deset kilo těžší a snad to nejhorší na podzimu je, že se ráno za tmy vzbudím, celej den jsem ve škole a když příjdu okolo pátý domů, je ZASE tma!! To mě vážně rozčiluje, protože nejen, že musim pořád snášet to protivný žlutý světlo co mám v pokoji, ale dokážu jít spát klidně i o půl devátý, což není zase tak na nic se pořádně vyspat, ale většinou poslední hodinu ve škole prozívám a když jdu domů, tak vypadám jako zombík, který potřebuje kofein. Ale teď k tomu hlavnímu ..
Podzimní deprese. Nevím už kde jsem o tom slyšela, ale dalo by se to popsat následovně. Příjdete v klidu domů, vytáhnete učebnice a pak to na vás všechno spadne, spadne na vás škola, hádky, uklízení, Vánoce .. Cítíte jak se vám to v hlavě točí a najednou se rozbrečíte. Pomalu vám dochází věci, které vás v jiným případě ani nenapadnou a připadá vám všechno na nic. Pokud byste toho člověka, kterému se tohle děje chvíli sledovali, ale neznali jeho příběh, řeknete si, že je to blázen a klidili byste se dál.
A proč o tom vlastně mluvím? Někde jsem o tom četla a tam psali, že se to děje jenom na podzim a já v to taky doufám. Protože pokud ne, tak mě čeká ještě hodně "zábavy" .. Ano, stalo se mi to, dokonce by se dalo říct, že je to na běžném pořádku mého života, což je, když se nad tím tak zamyslím .. Celkem smutný. Neříkám, že to vždy zajde k tomu bodu, že začnu brečet jako malá, ale většinou se dostanu k jenom nepříjemný náladě, nesoustředění, rozčilování nad prkotinama a přetvařování, před tím, co doopravdy cítím. V tu chvíli musím nebo dokonce potřebuju být sama. Jenom já a moje myšlenky. Nejhorší je, že s tímhle vám nikdo nepomůže. Sice můžete být ve škole veselí a šťastní, ale ta myšlenka o neschopnosti je ve vás zakouslá někde hodně, hodně hluboko a když jste samy, projeví se to.
Nechci abyste si mysleli, že tím nějak trpím nebo tak, dokonce mi kamarádka říkala, že se jí to poslední dobou taky stává. Možná to v mém podání zní strašně abnormálně, ale doufám a věřím v to, že nepatřím mezi těch pár procent lidí, kteří to taky zažívají .